Spojování tradičních materiálů

Povrchová energie udává, jak rychle se tekutina rozšíří po povrchu, neboli jakou má povrch smáčivost. Materiály s vysokou povrchovou energií se velmi dobře smáčí a snadno se lepí, zatímco materiály s nízkou povrchovou energií se smáčení brání. Povrchová energie je důvodem, proč je snadné lepit kovy a těžké lepit plasty.

Mezi těmito extrémy je celá řada podkladů se středními hodnotami povrchové energie – není příliš obtížné je lepit, ale každý z nich má specifické potřeby. Do této skupiny tradičních materiálů patří staré technologické produkty, jako je sklo, keramika a beton, jakož i přírodnější materiály, například dřevo, kůže a tkaniny (přírodní i syntetické). Projektanti si v mnoha případech vyberou nějaký materiál kvůli jeho vzhledu, což může mít vliv také na výběr lepidla.

Mezi tkaniny patří mnoho materiálů, od přírodních, jako je bavlna nebo vlna, až po syntetické vyrobené z plastů s nízkou povrchovou energií (LSE), jako je polyester. Mezi běžné aplikace, u kterých je lepší provést slepení než sešití, patří podlahové krytiny, sedáky, některé oděvy a doplňky. Problémy u lepení tkanin se obvykle týkají spíše základního materiálu než toho, že je vetkaný do tkaniny. ​​

Kůže je vyčiněný zvířecí produkt a je ceněna pro svou odolnou a zároveň flexibilní povahu. Nejčastěji se používá v oděvním průmyslu, u sportovního zboží a nábytku, často u aplikací, kde je lepení lepší než viditelný steh. Zadní strana kůže bývá pórovitá a snadno se lepí, ale lícová strana může být obsahovat olej nebo pigmenty laku, ke kterým se lepidlo přilepí spíše než k samotné kůži.